OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedávno jsem si říkal, co vlastně s těmi studénkovskými bardy je. Od prvního EP uběhla spousta času. Stanou se i oni dalšími ze zástupu kapel „jediné“ nahrávky? „Lighthouses“ mi nyní odpovídá, že ne. A jaké jejich první velké album je? Rozhodně jde o nahrávku, která si v rámci domácí scény zaslouží pozornost. Je dospělejší a propracovanější než EP, kterým se THE TRUTH IS OUT THERE představili, ale také o poznání klidnější, zpěvnější, méně temperamentnější a měkčí.
Skladby už sebou necukají v epileptických škubanicích za doprovodu osmibitových zvuků a hutných kytar. Důraz se klade nejen na to, aby se při hudbě mohl praktikovat mosherský tělocvik, ale i na to, aby hudba měla nějaký emoční vklad, a zajímavé, někdy i vlezlé melodie, které sem tam útočí na první signání. Hanzi si stále velmi silně pohrává s elektronickou stránkou věci, ale v mnohém se změnil styl jeho práce. Elektronika leckdy mění zvuk skladby, někdy nachází svoji tvář v neonových syntezátorových plochách, smyčových, případně i žesťových podmazech, jindy se proskočí v dubstepovém intermezu.
Co tím vším vlastně říkám? THE TRUTH IS OUT THERE natočili i při té zabijácké délce zábavné a současně zajímavé album. Je současně pestré i sevřené. Skladby nesplývají, mají jasný elektrizující náboj i své vlastní charisma. Od variací na HORSE THE BAND a ENTER SHIKARI jde jasněji rozeznat vlastní kontury nadžánrové tváře, která nabývá na přitažlivosti. A to jde u nás říci jen o několika málo kapelách.
8 / 10
Paradoxně až díky letošnímu BA resp. after movie jsem se seznámil s touto bandou a smekám, je to kapela evropské úrovně.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.